Pramen života#1

6. ledna 2014 v 17:08 | Kay |  Výtvory
Jop, trapnej název, za to nemůžu. Bude pokráčko, zatím pa, Kay.



"Nikdy ses mě na to nezeptal. Proč? Každý jiný by se zeptal…" ptám se svého nejlepšího přítele a ukazuji na své zjizvené zápěstí.
"Nevím, nechci se ti motat do soukromí, víš, že to nedělám. Ale zase neříkám, že mě to nezajímá…" nechá vyset větu a já vím, že přišla ta správná chvíle na to, abych ho po skoro ročním přátelství informovala o tom, s kým se to vlastně přátelí.
Víte, tak nějak náhodně jsem se na konci prváku skamarádila s Matyášem, který je teď můj nejlepší přítel a vlastně jediný pravý, on by chtěl víc, ale já si ho na to moc vážím. Ví toho o mě dost, ale pořád ne dost na to, aby pochopil, proč jsem se řezala. Sice používám minulý čas, nechci ho trápit, ale dělám to doteď. Vím, že bych neměla, ale nemůžu si pomoct.
"Víš, nikdy jsem nebyla holkou, s kterou by se lidé chtěli kamarádit. Od malička jsem byla ve společnosti lidí nesvá a uzavřená, kdežto doma jsem pořád něco povídala a byla malý živel. Potřebovala jsem se nějak vyrovnat s tím, že se pořád někdo s někým hádá, a když jdu kolem dědečka, cítím zvláštní zápach, který se mi nelíbí a moc dobře se nepohybuje a nemluví. Nechápala jsem, co se děje, to až později. Je to alkoholik." začínám a opírám se o Matyho rameno "Mám starší sestru, to víš. Ona je takové trošku geniální dítě. Nikdy se nemusela moc učit, ale i tak má doteď téměř samé jedničky a to je ve čtvrtém ročníku na střední škole. Je hodná, milá, nemluví sprostě, o klucích a o ní nejde mluvit dohromady a tak celkově je prostě dcera, jakou by chtěl každý člověk. Snáší rozbroje doma úplně bez problému a jen občas si postěžuje. Kdežto já, já jsem prostě já. Jsem citlivý člověk, který potřebuje lidi a komunikaci k životu. Nedokážu se učit tak dobře jako sestra, protože na to prostě nemám, vím to o sobě a nebudu se pořád jenom učit, na jedničky mají ji a mě k ničemu. Vždy jsem byla ta, co musela vše dělat. Niki sem, Niki tam a nikdy nebylo nic dobře, ubohé. Postupem času jsem zjistila, že mě děti ve škole nemají rádi, byla jsem středně posměchu. Nebyla mi v dětství nadělena krása ani hubenost a dobré známky, to nebyla výhra. Nikdo mě nebil, ale smály se mi. Moc se mi smály a já to nechápala, byli zde ošklivější, tlustší děti a jedna holčička i lepší než já, chytřejší, ale tu braly. Proč? To nevím."
Podívala jsem se na Matyho, jestli poslouchá a on se na mě usmál, tak tedy pokračuji. "Bála jsem se chodit domů a bála jsem se chodit do školy. Nevěděla jsem, co dělat. Ve škole posměch, doma hádky. Když se mamka s dědou a babičkou pohádala, odnesla jsem to pak já, přišla nahoru a začala řvát na mě, špatně jsem uklidila, nádobí je na několika místech mokré, donesla jsem špatné známky, nemám dobře úkol, nejsem naučená. Vždy si něco našla. Jenže jak jsem se mohla zavděčit? Byla jsem malá. Když se mě zeptala na známky, už jsem se předem klepala, protože i dvojka byla špatná známka. Každý den mě zkoušela ze všech předmětů, které jsme další den měli. Musela jsem to umět vše perfektně, a když ne, tak mě posílala učit se znova, dokud jsem to neuměla. Vždy jsem zalezla do pokoje a plakala. Jednou, když jsem byla ve čtvrté třídě, tak jsem zase byla poslána zpět, uslyšela jsem, jak mamka říká, že jsem k ničemu, bylo mi to hrozně líto. Zalezla jsem do pokoje a plakala. Babička s dědou se začali hádat a já měla pocit, že za to všechno můžu jen a jen já, že jsem jen přítěž a začala jsem uvažovat nad tím, jak by bylo lepší, kdybych umřela. Šla jsem si pak do kuchyně pro jídlo a omylem se řízla do prstu. Nebrečela jsem, nekřičela jsem, jen jsem pocítila úlevu. Propašovala jsem si nůž od pokoje a tím to celé začalo. Jizev a škrábanců si nikdo nevšímal, pořád jsem byla poškrábaná od koček, králíků a odřená kolena, lokty a zápěstí byla na denním pořádku. Ve volných chvílích jsem vymýšlela kdy a jak se nejlépe zabít. Ironie, že jsem "nejlepší" dětská léta strávil vymýšlením sebevraždy."postesknu si "Ve škole se mi nejvíce smála jedna holka, Šárka, která byla ve třídě boss, protože má bohaté rodiče a je pěkná. Shazovala mě, posílala za mnou pěkné kluky, aby se se mnou bavili a pak mě zesměšnili. Bála jsem se s kýmkoliv mluvit, tak jsem sedávala ve třídě a učila se, nic jiného mi nezbývalo. Udělala jsem si takový pěkný rituál. Přišla domů ze školy, napsala si úkoly, vzala nůž a sešity, a když jsem si něco nemohla zapamatovat nebo slyšela hádku, zařízla jsem do kůže. O jak lehčeji to vše šlo!" usměji se při vzpomínce, ale v Matyho tváři vidím zděšení a tuším, že pro dnešek to stačilo. "Maty, nepůjdeme zítra zase ven? Že bych ti to dopověděla zítra…"
"Tak jo." usměje se a zvedáme se k odchodu " Niki?" ozve se.
"Copak?"
"Mám tě moc rád."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama