Pramen života#2

2. dubna 2014 v 16:35 | Kay |  Výtvory
II. Enjoy. Kay'
"Ahoj, tak co? Nezměnil jsi názor?" pozdravím Matyho a narážím na dopovězení mého příběhu.
"Jasně že ne! Chci to vědět." usmál se na mě povzbudivě, zapálil si a šli jsme na naše oblíbené místo. Jako vždy jsem se mu usadila na klín, opřela hlavu o jeho rameno a začala:


"Tak to pokračovalo až někdy do poloviny 5. třídy. Už mě to začalo štvát, chtěla jsem být šťastná jako oni. Měla jsem krásně obkoukané jejich chování, řeč a zvyky. Bylo to jednoduché. Dostat pár špatných známek, překonat se a říct nějakou sprostou poznámku a najednou se o mě začala zajímat Šárka. Začal jsem se ve škole chovat jako ony. Začala jsem hrát a překvapivě mi to i šlo. Mluvení sice bylo pořád problém, ale i "hvězdy" potřebovaly někoho, kdo jim bude naslouchat a tak jsem nějak zapadla.
V šesté došli další děti z okolních škol a já se uvedla jako kamarádka třídní hvězdy. Jak jednoduché! Každý se opět začal motat kolem ní, a kdo kamarádil s ní, tak i se mnou, protože jsem byla její kamarádka. Dělaly jsme hrozné věci. Shazovaly mladší a slabší, posmívaly se a já se v tom našla. A co doma? Čím dál horší. Vše, co jsem provedla ve škole, na mě dolehlo doma. Pokrčovalo řezání, pláč a myšlenky na sebevraždu. Děda víc a víc pil a já utíkala do říše metalu a rocku. Taky jsem začala víc chodit ven s Míšou, mým pejskem. Na hodinu/dvě vypadnout z domu do přírody, vypovídat se těm krásným smutným očím o mých trápeních. Hudba a Míša mě vytáhli z těch sraček a já přestala se sebepoškozováním. Zamilovala jsem se a začala žít stejný život jako ostatní. Deprese ustoupili do menší míry a já byla konečně relativně šťastná. To trvalo do devítky.
Už mě nebavilo se přetvařovat. Věděla jsem, že to prostě nejsem já. Začala jsem být zase sama sebou a najednou jsem pro všechny byla kráva. Vždy jsem se přátelila více s kluky, ale najednou jsem kvůli tomu byla kurva. Zase jsem nemohla projít po chodbě bez toho, aby mě pronásledovaly zhnusené pohledy a šeptavé pomluvy, které se ostatní na oko snažili skrýt. Zůstala mi jedna kamarádka. A proč? Protože do mě byla zamilovaná. Bisexuálka. Mně lidé s jinou orientací nevadí, jsou to lidé jako ostatní. Ale toto nešlo. Přišla jsem i o ni, ale naštěstí jedna "kamarádka" (teď už vím, že jen získávala info pro další pomluvy) opět stála při mně.
Šla jsem do sebe a trávila čas u knih a hudby. Začala jsem hledat nové spolužáky a oni nějak spíše našli mě. Objevila jsem také Kotě. On je stejný jako já. Poznamenaný z dětství a nemůže se z toho vyhrabat. Ani nevím kdy, ale začala jsem se znova řezat, možná jsem to už přeskočila, opravdu nevím, kdy to opět začalo, ale začalo."
Kouknu na Matyho a z jeho pohledu vyčtu jen jediné. Úžas. Pousměji se na něj a pokračuji:
"Z ničeho nic se se mnou zase začali někteří bavit a asi to bylo tím, že končila devítka. Nějak mě už nezajímali. Já měla své Kotě a to mi stačilo. Přišel rozlučák a mě tam málem znásilnil kluk, do kterého jsem byla 4 roky zamilovaná. Byla jsem totálně v háji, ale už nebylo co pít, abych zapomněla, tak jsem poprvé kouřila. Padly asi dvě krabky, nevím jistě a moje nebyly, co už. Nějak se zase objevila další nová "kamarádka" a zase to vypadalo lépe. Jela jsem na tábor, psala si s ní, volala a tam byli fajn lidé. Když jsem se vrátila, psala jsem si zase s Kotětem. Byl zamilovaný, měla super přítele, idylka, ale přesto ho doháněly depky, zase. Já šla na čoch, kde jsem byla s jedním kámošem. Najednou jsem zase byla za kurvu a totálně všichni mě pomluvili, do teď mě nesnáší. Já to zase neunesla a skočilo to dalšími jizvami. Na zbytek prázdnin jsem se zavřela doma u počítače s Kotětem na drátě. Je úžasný, pomáhá a vše je fajn.
Začal prvák a s ním nové přátelství s Buchtou. Byla jediná, s kým jsem se bavila. Ani na intru ne. Až když mi dali novou spolubydlící, tak to vcelku šlo, ale i tak jsem se držela v sobě. Po nocích se chodila řezat na záchod nebo do sprch, přes den nejedla a kouřila.
Na jaře se to změnilo, přišli přátelé a kluci. To víš, jak dopadlo, vychrápala jsem se s tvým spolužákem, ale co už. Přišel jsi ale ty, Dominik, Martin a tak. Já najednou měla lidi, kteří se mnou chtějí být. Nezvyklý pocit. Sice mi moc nerozumíte, ale berete to, že většinou moc nemluvím, ale poslouchám a občas mám i fajnové nálady. Maty, ty jsi vlastně to nejcennější, co mi tahle škola dala. Děkuju, že jsi můj kamarád, moc si toho vážím a mám tě ráda."
Dokončím svůj proslov a vlepím Matymu pusu. Usměje se na mě a povídá:" Niki, ty jsi úžasná a krásná holka. Nenech si to nikdy od nikoho vymluvit a k tomu tvému neštěstí s kluky…na tebe čeká jeden extra speciální, protože ty si nezasloužíš jen tak někoho, to mi věř."

"Jsi úžasný bráška!" obejmu ho a tak tam mlčky sedíme, dokud já nemusím jít. Vím však, že o něj už nikdy nepřijdu, už nenechám minulost, aby se potřetí opakovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama