Prosinec 2014

Run, run, run...!!

31. prosince 2014 v 18:04 | Kay
Roku 1939 začala II. světová válka, která odstartovala nepředstavotelný teror pro celý svět. Od roku 1933 byl u moci Adlof Hitler, který zastával názor politiky jedné jediné správné rasy - árijské. Pro Židy z celého světa začal boj o život. Skrývali se. Museli se spoléhat na loajalitu ostatních. Na pomoc, která nikdy nebyla jistá. Každou minutou je mohl někdo prodat Němcům. Každý nový úkryt, každá nová pomoc byla krůčkem k útěku před smrtí a krůčkem k smrti. Někdo měl to štěstí a utekl před hrůzami vyhlazovacích a pracovních táborů. Komu se tak však nepovedlo, byl nucen odjet a pracovat pro Němce, kteří jim na oplátku dávali minimum jídla, ukradli svobodu a celou lidskost. Kdo prožil hrůzy holocaustu, už nikdy nedokázal žít jako předtím. Dětem bylo vzato dětství, dospívající se z dětí museli stát dospělými ze dne na den. Někteří se odvážili přeskočit na druhou stranu ostnatého drátu, avšak jen hrstce se podařilo přežít. Boj o život závisel na maličkostech a lidé poznali nejhlubšní dno jejich životů. Spíš přežívání.
Každý by se měl zamyslet nad svými životy, obzvlášť teď, na konci roku. Nemáme dokonalé životy, ale podle mě si nemáme na co stěžovat. Naši předci byli vytrženi ze svých životů a donuceni k ponižováním k věcem na prahu jejich schopností. Važme si toho, co máme, nemuselo by nám to zlstat navždy...

xoxo Kay

Say goodbye...

31. prosince 2014 v 14:00 | Kay |  Deník
Ne, že bych já chtěla říct sbohem, ale dnes se budeme loučit s rokem 2014 a já bych k tomu něco chtěla napsat. Už dlouho přemýšlím nad článkem, protože se toho od minulého hodně stalo...teda od minulého kecacího, ne přání pěkných Vánoc. :D Přijde mi, že začátek tohoto roku byl už před 2 lety, přijde mi to neskutečně dávno. Nejsem teď schopná vymyslet nic chytrého...mám nového přítele...jsem zase jednou šťastná...a opět vím, že vše nemůže zůstat dobré napořád...but there is still hope...

Chtěla bych vám popřát dobrý start do Nového roku a ať se vám daří ve všem co nejlépe.

Doufám, že až se mi rozjede mozek, tak něco napíšu...a je velice zajímavé téma týdne...we will see

xoxo Kay

X-Mass

24. prosince 2014 v 17:10 | Kay |  These things
Tak bych vám ráda popřála krásný Vánoce a třeba to nevidím jediná tak pesimisticky (haha, vím, že to tak vidíme všichni)..užijte si falešnou lásku, velice zábavné rodinné sešlosti s výkřiky příbuzných, jak jste vyrosli a jesli už máte nějakou drahou polovičku. Bacha na kosti a cukrovku z cukroví :3 :D A taky na chlast, you know.

My Chemical Romance - All I Want For Christmas Is You


...Cause I just want you here tonight,
Holdin on to me so tight
What more can I do
Oh baby all I want for Christmas is you, oh baby...
xoxo Kay ♥

Devil is a loser!

20. prosince 2014 v 15:36 | Kay |  Deník

Prostě teď zas ujíždím na Lordech ^_^ nemiluj je ♥
eh...tak zas klid
prostě mi to čistí mysl..aspoň částečně..na chvilku

Christmas? New Year? Depression.

10. prosince 2014 v 21:34 | Kay |  Deník
There are just guestions, but not answers.
I need to know
I want to know
I just...have to know...

Co bych řekla, ale nemůžu

8. prosince 2014 v 22:31 | Kay |  These things
Co bych řekla, ale nemůžu? Když se toto řekne, napadá mě spousta věcí. "Špatné" myšlenky, tajemství jiných lidí i svá, věci, které se jednoduše nesluší říct. Určitě každý má v hloubi mysli něco, co by nikdy nikomu neřekl. Určitě má každý zábrany ve svobodě slova. Jsme ve svobodné zemi a můžeme si říkat co chceme (v určitém omezení) a myslet si, co chceme (do hlavy nám nikdo nevidí). Napadá mě kniha 1984 od G. Orwella. V Oceánii existuje "ideozločin", což je nesvobodou myšlení. I pouhá myšlenka je brána jako přestupek.

My si sice můžeme myslet, co chceme, ale není tak lehké nebo dovolené to říct. Setkávám se s tím dnes a denně. Učitelé si na nás kompenzují osobní problémy nebo nesympatie k naší osobě, či dokonce celé třídě. Pamatuji si na základce učitelku chemie a zeměpisu. V jejích hodinách bylo zakázáno myslet. Museli jsme mít vše v hlavě "srovnané" podle jejího slova, kdo se snažil ji přesvědčit o opaku, i když se někdy mýlila, odnesl to. Mám kolikrát chuť se na učitele, rodiče, kohokoliv obrátit a říct, co si myslím o zákazech apod. Jenže to nejde, jak z autoritativních důvodů, tak z osobních. Nechci se hádat, neumím se hádat. A když někomu řeknu svůj názor, naprosto opačný tomu jeho, začne se dohadovat, K čemu to bude? Každý má svobodu mysli. Může si myslet a mít přesvědčení, jakékoliv chce a já nejsem hodna toho, mu to vymlouvat. Já si myslím své, ty si myslíš své a řekla bych, že jsme tak spokojení. Nevidím důvod, proč si přidělávat problémy. Ve své třídě bych mileráda řekla svůj názor spoustě lidí, ale pak bych byla jen pomlouvanou osbou, spokojím se s neviditelností.

Pak tu jsou tajemství. Taky jste někdy měli chuť říct celému světu něco, co jste zažili nebo vám někdo vyprávěl a nemohli jste? Je to tak. Je spousta věcí, které mě naplňují, ale nemohu je říct. Jsou věci, které by ostatní vzali špatně..nepochopili...nebo možná pochopili a bylo by vše v pořádku, ale nestojí mi to za risk. Nejsem moc svěřovací typ. Nedokážu říct něco, za co bych byla odsouzená. Nedokážu se svěřit. Co když by to toho člověka nezajímalo a mě by jen bolelo, že jsem mu to řekla? Co když se mi vysměje? Co když to řekne někomu dalšímu? Co když si to vezme osobně? Co když to použije proti mně? NE! Zůstane to v mé hlavě, v mém deníku nebo tu, na blogu, kde jsem v určité anonymitě. Nemůžu něco říct, ublížila bych blízkým. Mám tajemství se svým nejlepším přítelem L.....L. znám rok a půl a zažili jsme toho spoustu. Jenže pak jsem ho dala dohromady s H. a už si nejsme tak blízcí...vypadalo to tak do té doby, než jsme spolu něco měli...víte, je sice pro ego fajn pocit, že ho přitahuju víc, než jeho přítelkyně...ale pro mou duši je to příšerné týrání...sice se to vše stalo před několika měsíci, ale nikdy na to nezapomenu a nikdy si to neodpustím. Ona o tom neví. Nikdo o tom neví, jen já a on. A zůstane to tak, protože by se zničilo naprosto všechno. Každý dělá chyby a ne každá chyba se dá spravit, proto je lepší o některých mlčet. Jsou maličkosti a "maličkosti", o kterých se nemluví. Je to tak, ať chceš nebo ne.

Chtěla bych vykřičet světu svůj příběh. Ale svět je pro něj moc krutý. Svět by jej nepochopil. Svět je jen snůška přetvářky, lží, nespravedlnosti a náhod, můj osobní svět není jiný.

xoxo Kay

The beginnig? Or the end?

5. prosince 2014 v 13:43 | Kay |  Deník
Jo, já vážně ještě žiju! Zatím... xD Všichni jásají nad tím, že je (no, spíš byl) sníh, nadávají na ledovku na silnicích a kolejích (díky které jsem se málem nedostala domů) a já si tak sedím doma s antibiotiky a nadávám, že jsem tak utahaná, že nedokážu ani číst, což znamená, že nemůžu dělat ročníkovku, na kterou už mám jen měsíc a kdo by to byl řekl, mám teprve 3 odstavce...a mám mít 25 stránek :/ Celkově mi přijde, že na tu školu seru víc než obvykle. To je tím počasím. Všechno ničí.


Nejen tím počasím.

I lidmi kolem.

Jsem unavená lidmi.

Ve třídě po sobě všichni jen štěkají a pomlouvají se (co čekat od třídy o 27 lidech, z toho jen 3 kluci). Co je proboha tak těžkého na rozhodnutí se, jestli budeš chodit za čerta nebo ne? Proč kvůli tomu tropíš scénu na celou třídu? No tak Sabuu, nebuď takovej cholerik. Všichni se hádají s naší češtinářkou/němčinářkou, která se nás jen snaží něco naučit a snaží se nás dokopat k tomu, abychom se vůbec snažili něco naučit. Probudit v nás nějké to logické myšlení, které doufám ještě u všech neodhopkalo neznámo kam. Začínám se tam cítit nepatřičně a cítím to čím dál víc.

Za 5 dní to bude měsíc, co mě podvedl a rozešli jsme se. Dělá jakoby nic, tak já taky. Jenže jemu to nedělá problém. Je beze mě šťastný. Má šťastné oči a moje oči jsou jen směsice smutku a bezmoci. Když se mi omlouval, tak vypadal tak upřímně! Ty smutný modrý oči... A teď? Vypnul si pro mě chat na fb (né, že bych mu chtěla psát, ale když jsem u jeho jména už měsíc neviděla zelený puntík a vím, že tam je..), pokud možno dělá, že vedle něj vůbec nejsem, když se náhodou sejdeme na kuřárně...jsem pro něj neviditelná, jako dřív. V pondělí jsem byli na chvilku v hospodě...on tam přišel, podíval se na mě pohledem "Co ty tady děláš? Já tě tu nechci!", málem mě třikrát přizabil tágem, když hrál kulečník a "náhodou" do mě vždy strčil. A ten úsměv, když jsem se na to vykašlala a šla pryč... Hlavně, že po celém okolí nadává na sestru, která mi o všem řekla. Že prý je práskačka, zrádkyně a svině. Co je on, když dokázala zničit to, co si prý chtěl vybudovat? Na co si chtěl počkat...však důvěra je pro něj maličkost, očividně..

Celý dny myslím na to, jak mi chybí. Chybí mi i to, jak jsem od něj chystala sprostou mluvu a pak si nadávala za to, že mluvím sprostě :D Chybí mi ranní objetí, večerní ukrývání do stínů keřů mezi intrem a školou, abychom se skryli před kamerami (no co, všichni nám nadávali, že stojíme vždy přímo před kamerami) a mohli se rozloučit. Ta milá slova...všechno mi chybí. A pak se s ním potkám, vidím tu lhostejnost a nejraději bych mu vyškrábala oči. Nakonec jsem vděčná za nemoc. Aspoň tam nemusím být.

Rozhodla jsem se si postahovat a snad poprvé v životě se podívat na všechny díly Harryho Pottera. A až toho budu schopná, tak si dočtu nového miláčka, knihu o holocaustu, opět..Ženy z bloku 10. Lékařské pokusy v Osvětimi. A taky se pustím do té ročníkovky. Snad v pondělí. Jsou to věci, na které se doopravdym musím soustředit a v momentálním stavu to moc nejde.. :/ Navíc mě bolí zuby...áno, všichni milujeme osmičky. Na jaře něbo už na konci zimy bych měla jít na trhání obou spodních....jestli do té doby nezešílím.



...Say another word, I can't hear you
The silence between us
Nanimo nai you ni utsuteru dake
I take this chance that I make you mine..

xoxo Kay