Co bych řekla, ale nemůžu

8. prosince 2014 v 22:31 | Kay |  These things
Co bych řekla, ale nemůžu? Když se toto řekne, napadá mě spousta věcí. "Špatné" myšlenky, tajemství jiných lidí i svá, věci, které se jednoduše nesluší říct. Určitě každý má v hloubi mysli něco, co by nikdy nikomu neřekl. Určitě má každý zábrany ve svobodě slova. Jsme ve svobodné zemi a můžeme si říkat co chceme (v určitém omezení) a myslet si, co chceme (do hlavy nám nikdo nevidí). Napadá mě kniha 1984 od G. Orwella. V Oceánii existuje "ideozločin", což je nesvobodou myšlení. I pouhá myšlenka je brána jako přestupek.

My si sice můžeme myslet, co chceme, ale není tak lehké nebo dovolené to říct. Setkávám se s tím dnes a denně. Učitelé si na nás kompenzují osobní problémy nebo nesympatie k naší osobě, či dokonce celé třídě. Pamatuji si na základce učitelku chemie a zeměpisu. V jejích hodinách bylo zakázáno myslet. Museli jsme mít vše v hlavě "srovnané" podle jejího slova, kdo se snažil ji přesvědčit o opaku, i když se někdy mýlila, odnesl to. Mám kolikrát chuť se na učitele, rodiče, kohokoliv obrátit a říct, co si myslím o zákazech apod. Jenže to nejde, jak z autoritativních důvodů, tak z osobních. Nechci se hádat, neumím se hádat. A když někomu řeknu svůj názor, naprosto opačný tomu jeho, začne se dohadovat, K čemu to bude? Každý má svobodu mysli. Může si myslet a mít přesvědčení, jakékoliv chce a já nejsem hodna toho, mu to vymlouvat. Já si myslím své, ty si myslíš své a řekla bych, že jsme tak spokojení. Nevidím důvod, proč si přidělávat problémy. Ve své třídě bych mileráda řekla svůj názor spoustě lidí, ale pak bych byla jen pomlouvanou osbou, spokojím se s neviditelností.

Pak tu jsou tajemství. Taky jste někdy měli chuť říct celému světu něco, co jste zažili nebo vám někdo vyprávěl a nemohli jste? Je to tak. Je spousta věcí, které mě naplňují, ale nemohu je říct. Jsou věci, které by ostatní vzali špatně..nepochopili...nebo možná pochopili a bylo by vše v pořádku, ale nestojí mi to za risk. Nejsem moc svěřovací typ. Nedokážu říct něco, za co bych byla odsouzená. Nedokážu se svěřit. Co když by to toho člověka nezajímalo a mě by jen bolelo, že jsem mu to řekla? Co když se mi vysměje? Co když to řekne někomu dalšímu? Co když si to vezme osobně? Co když to použije proti mně? NE! Zůstane to v mé hlavě, v mém deníku nebo tu, na blogu, kde jsem v určité anonymitě. Nemůžu něco říct, ublížila bych blízkým. Mám tajemství se svým nejlepším přítelem L.....L. znám rok a půl a zažili jsme toho spoustu. Jenže pak jsem ho dala dohromady s H. a už si nejsme tak blízcí...vypadalo to tak do té doby, než jsme spolu něco měli...víte, je sice pro ego fajn pocit, že ho přitahuju víc, než jeho přítelkyně...ale pro mou duši je to příšerné týrání...sice se to vše stalo před několika měsíci, ale nikdy na to nezapomenu a nikdy si to neodpustím. Ona o tom neví. Nikdo o tom neví, jen já a on. A zůstane to tak, protože by se zničilo naprosto všechno. Každý dělá chyby a ne každá chyba se dá spravit, proto je lepší o některých mlčet. Jsou maličkosti a "maličkosti", o kterých se nemluví. Je to tak, ať chceš nebo ne.

Chtěla bych vykřičet světu svůj příběh. Ale svět je pro něj moc krutý. Svět by jej nepochopil. Svět je jen snůška přetvářky, lží, nespravedlnosti a náhod, můj osobní svět není jiný.

xoxo Kay
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama